10 + 1 otázka pro Hloupého Honzu

1. Řekni, prosím, členům a příznivcům Unie bezpečnostních složek několik slov o sobě. Jak by ses charakterizoval?

Narodil jsem se v roce 1987 v Jablonci nad Nisou, kde od té doby žiju, a to v současné době spolu s partnerkou Jitkou, naší osmiměsíční dcerkou Mariánkou a dvouletým adoptovaným psem Merlinem. Mám rád svou rodinu, přírodu a vše, co ji tvoří, včetně lidí, klíšťat a otravných komárů. Chovám vášeň k filozofii života a všemu, co s ní souvisí. Nezamlouvá se mi stav naší lidské společnosti či systému a směr, kterým se už dlouhá desetiletí ubírá.

Charakterizoval bych se jako docela běžný člověk, který si je vědom uměle vytvářených povrchních vzájemných rozdílností mezi lidmi, kteří jsou nuceni nasazovat masky a hrát role, které zabraňují, abychom si uvědomili, že jsme všichni ve své podstatě stejní a rovnocenní. Nejvýstižněji, v jedné větě, bych se označil za člověka, který „ví, že nic neví“.

2. V kolika letech jsi nastoupil k Policii České republiky a co Tě k nástupu motivovalo?

K policii, konkrétně na Obvodní oddělení Mšeno, což je městská část Jablonce nad Nisou, jsem nastoupil hned po maturitě, tedy v roce 2007 ve svých 19 letech. Prvotní motivací mi byla hlavně vidina osamostatnění díky vlastnímu finančnímu příjmu – původně jsem chtěl studovat vysokou, ale finanční situace v rodině tomu nebyla příliš nakloněna. Stát se policistou však rozhodně nebylo něco, po čem bych odmalička snil nebo toužil – vlastně jsem nikdy nevěděl, co chci dělat, čím se chci živit. Nápad stát se policistou mi tedy tak nějak sám přišel do cesty a ve skutečnosti dodnes nevím proč.

3. V čem jsi spatřoval smysl práce u Policie České republiky a jak dlouho jsi byl o tomto smyslu přesvědčený?

O nějakém poslání, které s policií svým způsobem určitě souvisí, jsem začal uvažovat až v rámci Základní odborné přípravy, kde se mi zalíbila představa „muže zákona“, který chrání společnost a pomáhá lidem v nouzi. Ta představa mě bavila a přinášela mi pocit určitého naplnění, tedy také smyslu – cítil jsem se potřebný a snad i důležitý pro společnost.

Dá se říci, že tohle přesvědčení se rozplynulo téměř ihned po setkání s reálným výkonem služby, zejména se skutečnými principy, na nichž stojí práce řadových policistů (čárkový systém, princip osobní důležitosti některých nadřízených, alibismus apod.).

4. Jak obtížné bylo rozhodnutí vystoupit z rozjetého vlaku jménem Policie a jak dlouho ses rozmýšlel?

Pokud mám být naprosto upřímný, bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí, které jsem kdy učinil. Zaměstnání u policie bylo jediným, jaké jsem od ukončení školní docházky poznal. Postrádal jsem tedy zkušenost s čímkoli jiným, zejména s životem v civilu. Bojoval jsem s obrovským strachem, který je spojen s vystoupením z komfortní zóny. Prostě jsem se bál změny – jako asi každý člověk.

K rozhodnutí odejít jsem sbíral síly velmi dlouho, možná dva tři roky. Nejprve jsem jen nadával na nadřízené, systém, oznamovatele, poškozené, tedy jsem prohlašoval notoricky známé věty typu: „Já se na to můžu vysrat, tohle je na hovno, tohle taky…“. Ale až když jsem se zbavil takové té obecné nevole k policejní práci a frustrace, kterou způsobuje, a která – troufám si říct – panuje snad v každém policistovi, a začal přemýšlet do větší hloubky a uvědomovat si pro mě opravdové „lidské“ důvody, pro něž jsem chtěl skončit, mohl jsem skutečně po necelých dvanácti letech služby odejít.

5. Jaké byly hlavní důvody Tvého odchodu od policie?

Kdykoli mi někdo položí tuhle otázku, říkám mu: „Kdyby byla odpověď tak snadná, nenapsal bych o tom knihu.“ 🙂

Velice stručně řečeno: V určité době nastala v mém životě velmi výrazná změna, kterou odstartoval pád na dno díky nešťastné lásce. Přepadaly mě velmi chmurné myšlenky, díky nimž jsem začal zkoumat sám sebe a svou nejhlubší podstatu z naprosto jiného úhlu pohledu. Následovala celková (pro mě velice přínosná) změna myšlení, které jsem, přirozeně, začal aplikovat také na policii a mojí roli v ní.

A tak jsem začal zkoumat, proč je Policie České republiky tam, kde je, proč neznám jediného policistu, který by fungování sboru vnímal alespoň jako dobré. Došlo mi – a tím se dostávám k oněm důvodům –, že PČR je založena na lži. Lhal jsem já, kolegové, nadřízení, oznamovatelé, podezřelí – zkrátka všichni. Neustále se předstírá, že vše funguje skvěle, ale to je jednoduše další lež. Vadilo mi, že běžný řadový policista je vnímán jako číslo, které musí „rozdávat“ co možná nejvíce pokut, aniž by se bral zřetel na jejich význam či prospěch pro společnost, zejména její opravdové bezpečí. Že je veškerá činnost policistů sledována prostřednictvím statistických tabulek, které jsou zcela mimo realitu. Že drtivou většinu nadřízených, které jsem poznal, ovládá jejich vlastní ego a pýcha a do svých funkcí bývají jmenováni na základě papírových předpokladů, kamarádíčkování a vlezdoprdelství, nikoli díky opravdovým pracovním kvalitám, jimiž by disponovali, což přináší spoustu dalších problémů, protože právě ti, co velí, většinou vůbec netuší, co se skutečně děje „na ulici“. Není tu prostor pro argumentování, protože je na něj pohlíženo jako na neposlušnost.

Odpovědět na tuhle otázku, byť stručně, je pro mě skutečně obtížné, a protože jsi mi říkal, abych se moc nerozvášnil, resp. aby z našeho rozhovoru nevznikla nová kniha :-), raději to takhle ukončím.

6. Jaký měla pro Tebe přínos práce u policie?

Obrovský! Nejdříve jsem si to neuvědomoval, ale práce u policie mi významnou měrou pomohla zejména v osobním životě, protože jsem si díky ní začal uvědomovat důvody, pro které jako lidská společnost nefungujeme dobře. Poznal jsem širokou škálu lidských temperamentů, charakterů a mnoho dalšího. Poznal jsem člověka. Došlo mi, že jen málokdo (mě nevyjímaje) umí přiznat svou vlastní chybu a skrze ní se pak dívat na své problémy, jejichž příčinu většinou vidí v okolním světě. To jednoduše není pravda. Člověk si doslova vytváří svůj vlastní svět. To, co dělá, říká nebo si dokonce myslí, se velmi jasně projevuje v jeho životě. Vše je o přístupu k sobě samému. Když je někdo přesvědčený, že je chudáček, kterému se neustále dějí nějaká příkoří, bude to skutečně tak. Problém je, že náš systém je – jak už jsem naznačil v odpovědi na první otázku – založen na předstírání, že jsme někým jiným než ve skutečnosti. Každý hrajeme nějakou roli, nasazujeme masku, abychom nevypadali špatně před ostatními, aby si o nás někdo nepomyslel cosi špatného, ale právě díky tomu, díky neupřímnosti, nedostatku opravdové komunikace, jsme dnes tam, kde jsme – ve světě nenávisti, hádek, násilí, válek.

7. Proč ses rozhodl napsat článek na Tvém blogu „Jak jsem se stal policistou a proč jím už nemohu být?“

Kvůli sobě. Potřeboval jsem se z toho všeho vypsat. Zjistil jsem totiž, že mi to moc pomáhá – otevřít se, vyjádřit své postoje a názory. Navíc psaní mě moc baví a dává mi pocit smyslu, který jsem v takové míře, jaký prožívám právě při psaní, nikdy nezažil.

8. Napadlo Tě, že bude mít článek neuvěřitelnou odezvu? Čemu přikládáš tak masivní reakci?

Myslel jsem, že si článek přečte pár lidí, kteří v té době pravidelně četli můj blog. Když jsem pak – bylo to asi za dva dny – koukl na statistiku návštěvnosti, nemohl jsem uvěřit svým očím. Jitce, své partnerce, říkám: „Hele, tomu neuvěříš! Dva tisíce lidí už četlo můj článek!“ Jenže číslo každým dnem výrazně narůstalo, až se nakonec zpomalilo na počtu 70 tisíc čtenářů. Volalo mi a psalo několik lidí, článek citovali na různých serverech. Můj tehdejší skvělý vedoucí mi také volal: „Honzo, cos to proboha napsal? Volali mi z Kraje!“ říkal a smál se, jak jsem rozdmýchal ovzduší. Bylo to způsobené hlavně díky kolegům, kteří článek sdíleli na sociálních sítích, čímž se dostal dokonce až na Slovensko.

Domnívám se, že za takhle masivní reakcí stojí především fakt, že jsem se jako jeden z mála odvážil takhle otevřeně a veřejně vyjádřit to, o čem mnozí jen mluví. Avšak nemyslím si o sobě, že jsem jako Robin Hood nebo Zorro, asi mám prostě dar oslovit lidi, možná jejich duši, svým psaním, což mě, samozřejmě, moc těší. Za úspěchem článku zřejmě také stojí určitá upřímnost či otevřenost, kterou do psaní vkládám – co si myslím, to zkoumám, abych nemlel nesmysly nebo někoho neranil, a pak to napíšu.

9. Jak náročné bylo přetavit článek v knihu a co všechno se z ní čtenáři dozví?

Článek mi byl skvělou předlohou, možná mohu říci osnovou. Díky všem jeho čtenářům a jejich následným reakcím jsem věděl, co je třeba více rozvinout, co přidat, co ubrat. Vlastně jsem nevědomky vyslal takovou sondu, která prozkoumala okolí a jeho reakce a pak se mi vrátila s velice užitečnými informacemi, jak na knize pracovat. I tak mi práce na knize dala sakra zabrat! Netroufám si říci, kolik času jsem nad ní strávil, ale hrubě to odhaduji na sto padesát až dvě stě čistých hodin.

Rád říkám, že v knize je všechno – čárkový systém, problém se zneužíváním neplacených přesčasů, služby v jednom, postoj nadřízených k podřízeným a obráceně, výběrová řízení, policejní lži. Kniha tak nějak drží linii se článkem, jen mnohem více rozvádí témata, která považuji za podstatná, protože jsou – podle mého – zdrojem problémů celé české policie. Je to taková otevřená zpověď bez jakékoli přetvářky. Mimo jiné v ní vyprávím své zážitky z výjezdů, jak probíhalo moje policejní vzdělávání nebo třeba co všechno vlastně ti policajti dělají, což jsem do knihy zařadil hlavně kvůli nevědoucí veřejnosti.

10. Kdy se na knihu můžeme těšit my, čtenáři?    

Rozhodl jsem se jít vlastní cestou, tedy aniž bych oslovil nějakého nakladatele, protože jsem neměl sebemenší zájem na tom, aby mi někdo diktoval, co mohu a co nemohu do knihy uvést nebo jak ji mám vlastně napsat. A abych získal prostředky na její tisk, zaregistroval jsem knihu na www.hithit.com, kde je stále možnost si ji předobjednat. Následně bude možnost knihu objednat přes internet.

Vše ještě zařizuji, ale veškeré aktuální informace o knize budou zveřejněny na mém blogu na adrese www.hloupy-honza.cz.

A jako takovou třešničku bych ještě mohl dodat, že jsem v kontaktu s Robertem Šlachtou, se kterým jsem předběžně domluven, že bude kmotrem mé knihy, což považuji za naprosto dokonalé! 🙂

11. Jaké je dnes Tvé poselství pro služební funkcionáře a jaké pro řadové četníky?

Tak to by bylo hodně dlouhé psaní! 🙂 Raději tedy použiju poslední odstavec z mé knihy:

Tobě, milá Policie, přeji, aby sis začala vážit těch, kdo tě tvoří, protože jinak se ztratíš ve své sebestřednosti a nadutosti. Vám, milí kolegové všech hodností ze všech koutů naší země, velmi děkuji za těžkou práci, kterou odvádíte. Obdivuji vás a budu na vás myslet. A vás, milí lidé, prosím, mějte na paměti, že ten, kdo má na sobě uniformu (nejen policejní), je člověk jako vy.

A ještě chci dodat, že bych si moc přál, aby každý člověk – ať už prodavačka, policejní prezident nebo vedoucí obvodu – skutečně uvažoval nad tím, co dělá a proč a jaký to má užitek nejen pro něj, ale také pro zbytek světa, protože pokud chceme vidět ve světě jakoukoli změnu, musíme se jí nejprve stát sami.

Otázky pokládal předseda Unie bezpečnostních složek Zdeněk Drexler, odpovídal bývalý policista Jan Duda.

Zdeněk Drexler

předseda Unie bezpečnostních složek

Napsat komentář